O čase, pravdě a iluzích pokroku

Čas, který neexistuje

Rok 2025.
Naše kalendáře se posouvají o další číslo, které prý určuje, kde se nacházíme v proudu dějin. Ale skutečně to víme? Nebo jen slepě následujeme rytmus, který kdysi dávno určil někdo jiný?

Myšlenka, že žijeme „v roce Páně“, je dědictvím mnicha Dionysia Exigua, který ve 6. století stanovil letopočet podle údajného narození Ježíše Krista. Jenže historie si s námi hraje – dnešní vědci se shodují, že Ježíš se narodil 4–6 let „před Kristem“. Paradox, který by měl otřást samotnými základy času, jak jej chápeme.
Když se pak o několik století později do díla pustil Beda Ctihodný a později papež Gregor XIII., vznikl systém, který dnes považujeme za samozřejmost. Ale on samozřejmý není. Je to konstrukce – matematicky přesný, ale duchovně prázdný rámec.

Dříve lidé měřili čas jinak.
Římané počítali roky od založení města Říma, Řekové je značili podle olympiád, Egypťané podle vlády svých faraonů, a v Číně se život odvíjel podle ér jednotlivých císařů.
Mayové měli Dlouhý počet, který sledoval cykly mnohem přesahující lidské životy – v tisících let, ne v dekádách. Aztékové zase věřili, že svět se neustále rodí a zaniká v rytmu nebeských tanců.

Čas tehdy nebyl linie, ale kruh.
Pulsoval, dýchal, navracel se.
Byl živý.

Teprve když jsme ho spoutali čísly, přestali jsme vnímat přirozený rytmus světa.
Kalendář se stal vězením. Hodiny – našimi strážci.
A člověk, kdysi součást vesmíru, se stal jeho pozorovatelem.

Kdo skutečně vymyslel náš svět

Říkáme si „moderní civilizace“. Věříme, že jsme došli na vrchol poznání. Ale kolik z toho, co obdivujeme, je skutečně naše?

Papír, střelný prach, kompas, nula, abacus, první formy robotiky, mince, matematika, mechanika…
To vše existovalo dávno předtím, než Evropa procitla ze své temnoty.

• Papír vznikl v Číně kolem roku 100 př. n. l.
• Střelný prach – vynález taoistických alchymistů.
• Kompas – nástroj, který Číňané používali dřív, než Evropa věděla, že Země je kulatá.
• Nula a desítkový systém pochází z Indie, stejně jako základy matematiky a filozofie.
• Abacus, prapředek dnešních počítačů, se objevil v Mezopotámii.
• Robotika? Už Aristoteles psal o strojích, které by jednou mohly nahradit otroky.
• Peníze vznikly v Lydii, ale myšlenka směny a hodnoty se rodila dávno předtím – v šumeřských chrámech, kde se zapisovaly první účty v dějinách.

Evropa a později Amerika převzaly svět, který byl dávno v pohybu.
Západ si přivlastnil dědictví východu – a přetvořil ho podle svého obrazu.
Zjednodušil, pojmenoval, zaregistroval, patentoval. A svět tomu uvěřil.

„Amerika nic nevymyslela – převzala svět, který už dávno existoval.“
Tahle věta zní provokativně, ale není útokem – je výzvou k pravdivosti.
K pochopení, že pokrok není vlastnictví, ale přenos světla z jedné kultury do druhé.

Zamlčené dějiny a ztracená moudrost

Stejně jako si Západ přivlastnil vynálezy, převzal i příběhy.
Křesťanství – srdce západní kultury – stojí na základech mnohem starších než samo ono.

Slavíme Vánoce poblíž zimního slunovratu, stejně jako to dělaly pohanské kmeny dávno před Kristem.
Velikonoce jsou svátkem znovuzrození přírody, stejně jako starověké oslavy bohyně plodnosti Eostre.
Kříž, symbol utrpení, byl dávno symbolem života a čtyř světových stran.
A samotný kalendář církve sleduje pohyb Slunce a Měsíce, ne události pozemské.

Historie se přepisovala.
Ne proto, že by lidé chtěli pravdu – ale proto, že pravda dává moc.
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. A kdo přepisuje dějiny, přepisuje i vědomí lidí.

Všechno, co jsme kdysi nazývali „pohanstvím“, byla jen jiná forma poznání.
Znalost přírody, cyklů, hvězd, ducha a těla.
Ale to všechno bylo označeno za hřích, aby vznikl nový svět – svět oddělení.

Probuzení z iluze

Čas, víra i pokrok.
Tři pilíře, na nichž stojí naše civilizace – a přitom všechny tři jsou jen konstrukce.
Nástroje, které měly člověku pomáhat, se staly jeho pány.

Žijeme v příběhu, který jsme kdysi uvěřili.
Příběhu, že jsme odděleni od přírody, že jsme pány stvoření, že minulost byla temná a budoucnost bude lepší.
Ale možná je to právě naopak.
Možná byla minulost světlejší, protože byla pravdivější.
Možná pokrok není v tom, co stavíme, ale v tom, co si vzpomínáme.

Probuzení neznamená návrat zpět – znamená rozpoznání, že cyklus nikdy neskončil.
Že čas se točí v kruhu a že všechny kultury, všechny víry a všechny civilizace byly jen různými jazyky jednoho příběhu.

Až jednou odložíme kalendáře, dogmata i iluze pokroku, možná znovu uslyšíme tlukot Země – ten pradávný rytmus, který nikdy neutichl.
Protože svět je starší, moudřejší a pravdivější, než nám kdy řekli.

Zinam Live – prostor pro návrat k paměti světa.